Twelve minutes bylo jedním z nejzajímavějších konceptů posledních let a už ve chvíli, kdy jsem poprvé viděl upoutávku na hru, říkal jsem si, že tohle by mohlo být něco výjimečného. Něco, na co se opravdu těším, což později umocnilo ještě oznámení hereckého obsazení, které ač mělo jenom tři jména, všechna byla hvězdná. Navíc pod hlavičkou vydavatele Annapurna Interactive, který už v minulosti přinesl několik velmi zajímavých her jako například What Remains of Edith Finch. Všechny předpoklady pro úspěch zde tak byly. Jak to celé ale nakonec dopadlo?

Den jako každý jiný

Všechno to vypadá jako normální všední den. Přicházíte po těžkém dni z práce, těšíte se na svoji ženu a ta pro vás má překvapení v podobě večeře. Chce si s vámi popovídat a vy tak všechno připravíte na stůl, možná si s ní zatančíte při hudbě z rádia, nebo se rovnou posadíte a vychutnáte si lahodný dezert. Taková příjemná idylka. Až do chvíle, kdy na vaše dveře zabuší holohlavý policista. Neodbytně se dobývá do bytu i poté co mu neotevřete a po jeho vniknutí dovnitř začíná být velmi jasné, že tohle není běžný policejní zákrok. Je ten muž vůbec policista? O co mu vlastně jde a jak zajistit, aby to dostal a nechal vás být? To jsou otázky, které si budete klást pořádně dlouho. Jenže odpověď je až překvapivě daleko. Když totiž od policisty dostanete nakládačku, umřete, nebo uplyne dvanáct minut, hra se vrátí na samotný začátek a jediné, co můžete dělat je prohnat se celým večerem znovu. Využít nové informace a zjistit, co se to vlastně děje.

Tento koncept je na jednu stranu skvělý, ale na straně druhé má také spoustu much, které se v průběhu hry postupně odhalují. Hlavním příkořím je zde samotná smyčka. Musíte pokaždé absolvovat úvod večera, pokaždé projít tím samým a sledovat postavy, jak se opakují. Jasně, je to hra o časové smyčce, jinak by to asi nešlo, ale ve chvíli, kdy se opravdu jako ve smyčce cítíte a nedej bože se někde na chvíli zaseknete, nastává problém. Hra velmi rychle zabředává postupně až do frustrujícího monotónního zážitku, který jenom umocňuje fakt, že ve finále skončíte u pouhého hraní ve stylu pokus omyl.

Útěchou budiž alespoň fakt, že nakonec lze dospět k několika koncům a ty dokážou v některých ohledech představit. Možná budete čekat něco podobného, ale přesnou zápletku byste nejspíš neuhodli.

Zanedbaná hratelnost

Většinu věcí je potřeba udělat velmi specificky tak, jak po vás hra žádá a odchylky se nepromíjejí. Twelve minutes pracuje s tím, že každá kombinace činů vede k jinému výsledku a rozdíl tak dělá například i to, zda policistovi otevřete nebo ne i přesto, že v první části hry je výsledek vždy stejný. Musíte tak prozkoušet opravdu všechny kombinace, abyste se dobrali kýženého výsledku. V tom je první zásadní kámen úrazu.

Zdaleka však nejde o poslední neduh dvanáctiminutového herního kousku, který vám ve finále ukousne mnohem více času. Opakování ve smyčce totiž znepříjemňuje také nepříliš vydařený systém ovládání, který v případě myši ještě funguje jakž takž. Leč přetahování předmětů na místo jejich použití je řešené trošku nešťastně, není to taková hrůza. Ovšem pokud vezmete do rukou gamepad? Tady už je to hodně špatné. Ovládání vás nutí nemotorně manipulovat s předměty, pomocí analogu se trefit na místo které chcete je hotové utrpení a celkově je hra velmi neintuitivní.

Opak malého kašpárka

Vezmeme-li si na paškál herecké výkony hvězdných jmen, narážíme v podstatě na opak rčení o malém kašpárkovi a velkém divadlu. V tomto případě je to totiž tak, že máme rovnou tři velké kašpárky v podobě slavných hereckých jmen, ale hra z nich dostává naprosté minimum. Většina dialogů je velmi plochá, necítíte z nich v podstatě nic a umocňuje to fakt, že hlášky jsou opakovány do zblbnutí tak moc, až vám vypálí díru v mozku.

Indie hry také často disponují nápaditou a unikátní grafikou, která potěší oko každého hráče a mnohdy i lidí, co s hrami nemají společného vůbec nic. Jenže tady se setkáváme spíše se zjednodušenou grafikou, která jako kdyby v podstatě jenom neměla dat moc práce. Pravda, není klíčová pro finální zážitek, ten stojí na něčem jiném, ale její generický styl tak trochu budí dojem, že si zde vývojáři prostě nechtěli dávat moc práce. O moc lepší práci nenajdeme ani v animacích, které působí nepřirozeně a často předměty i přesto, že jde o předem nascriptované scény, skáčou věci prostě do rukou a teleportují se.

Pochvalu si u mě vysluhuje alespoň zvukový doprovod, a to především hudební podkres vypjatých momentů, který přispěl k tomu, že v těch nejtěžších chvílích jsem opravdu zažíval momenty, kdy mi projel mráz po zádech a na rukou se začala pomalu objevovat husí kůže.

Verdikt

Twelve Minutes je hra se skvělou základní myšlenkou, která ji ale sama neutáhne. Mdlé herecké výkony v kombinaci s otřesným ovládáním, pedantskými požadavky hry na přesný sled událostí a nepříliš nápaditým vizuálem dělá z vynikajícího konceptu pouze průměrný zážitek, za kterým se nebudete příliš ohlížet. Neberte to tak, že by snad Twelve Minutes bylo špatné i když to tak z výčtu výtek může vypadat. Těch pár hodin strávených v malém bytě si docela užijete, ale že byste se k nim chtěli vracet, nebo jste se nad hrou ještě týdny zamýšleli, to opravdu ne. A u hry, která má takovýto koncept a spoustu dalších věcí zanedbává by něco takového bylo potřeba. Útěchou může být alespoň fakt, že si Twelve Minutes můžete zahrát v rámci Game Passu.

Plusy

Více konců
Dramatické momenty
Rozkličování dalšího kroku vždy potěší
Využití prostoru malého bytu

Mínusy
Odfláknuté ovládání
Neoriginální vizuál
Při zaseknutí velmi frustrující
Příběh není tak silný, aby vše utáhl sám

Hodnocení 7/10

Martin Havel

Obrázky: looper.com, vlastní